Můj příběh aneb proč dělám co dělám

Asi hlavní otázkou je, proč dělám, to co dělám a proč vlastně píši svůj vlastní příběh?

     Hodně lidí mi psalo, že by mě chtěli poznat nebo ať jim o sobě alespoň něco napíši, jenže pro mě jsou tyto věty jako horor. Horor z důvodu, že kdybych jim o sobě měla začít psát, tak by mi to trvalo nejmíň týden, než bych tam napsala vše, co je pro mě důležité nebo aby mě alespoň trochu poznali. Ti, kteří mě znají, mi zase říkají, proč nesepíšeš svůj příběh a někde ho nezveřejníš?
Já se ptám: "A bude to lidi zajímat, nějaký příběh?"

     Pro mě osobně je můj příběh velice citlivý a silný a nikdy jsem ani nepřemýšlela nad tím, že bych ho někdy někde veřejně představila. Pro některé se může zdát můj příběh obyčejný a ano jsou i horší životní příběhy, ale zaměřme se na to, kdo svůj život otočil ve svůj vlastní prospěch a kdo to vzdal? Kdo bojuje?
Jeden můj přítel mi řekl: "Každý člověk má příběh, ale nikdo o nich nemluví."

Tak tady je něco málo o mě.....

     Narodila jsem se v poměrně chudé rodině v panelovém domě na sídlišti v Ostravě. Ostrava je třetí největší město Česka a řadí se k chudým městům. Charakteristiku Ostravy jistě znáš, takže ti ji nemusím popisovat. Trošku ti ji ale přiblížím, aby jsi byl v obraze. Jsme na prvním místě v žebříčku nejšpinavějšího vzduchu a vládnou tady převážně sociálně slabší rodiny, drogy, alkohol, hazard a nezaměstnanost. 

      Já jsem vyrostla v celkem poklidné části, kde se mě toto všechno více méně vyhnulo. Co se mi ale nevyhnulo byl alkohol v rodině ze strany mamky a věčně podrážděný a nervní otec. Ten Ostravu doslova nenáviděl a jeho snem bylo akorát z ní zmizet. A to se mu taky splnilo. Já se svým otcem vztah nikdy neměla (možná ano tak maximálně do cca 6-7 let). 

      Mám ještě bratra, takže u nás v rodině byli dva tábory. Já a moje bohužel psychicky slabší mamka (která celou domácnost finančně táhla) a můj otec a bratr. Bratr byl vychován skoro jako jedináček, protože tatínek byl na něho vždy a ve všem moc pyšný a všude se s ním chlubil. Můj bratr je totiž opravdu nadprůměrně inteligentní a chováním byl bohužel celý otec. Ten mě ovšem házel celý život na druhou kolej. A spíš mě všude a přede všemi vždycky shazoval a ponižoval i doma. Věčné kritizování, hádky a ponižování. Toto chování po něm opakoval i můj bratr, protože v tomhle vyrostl a jen kopíroval co viděl. Ale tomu to nějak za zlé nemám. Byl jenom dítě, které vidělo ve svém vzoru nějaký vzorec chování. Jenomže si neuvědomoval, že tohle chování není správné, a že mi to moc ubližuje. Mamka byla většinou v práci a čím jsem byla starší, tím víc pila.
Jak jsem se dostala do puberty, všechnu tu nenávist a hněv v sobě schovaný jsem začala mému otci vracet zpět. Ne nadarmo se říká: "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá..." A to mi věř, že bylo doma každý den hodně velké dusno. Neustálé hádky, alkohol, boj, křik a řev. Roky plynuly, až jednou přišel den, kdy si otec sebral kufry a odstěhoval se na druhou stranu Česka. Mamku s bratrem i mě nechal na pospas i když věděl, že mamka potřebuje pomoc a prostě zmizel. Mamka se v té době sesypala jako domeček z karet a pila už každý den. 

     Zhroutil se mi život. Mamka se mi roky zabíjela alkoholem před očima, brácha se zasekl u počítačových her a otec jevil nezájem. Zažívala jsem nejhorší období života, kdy jsem měla sto chutí několikrát spáchat sebevraždu. Měla jsem strach o budoucnost, o rodinu, o školu i o mamku. Měla jsem silné deprese, silný vnitřní stres a věčný pocit nejistoty a strachu. Tam mi začala má silná úzkost. V tom mi nepomohl bohužel ani můj tehdejší přítel. Ten mi taky věčně podkopával nohy, navíc jsem začala mít i dluhy. Bývalý přítel po nějakém čase (jako skoro každý druhý v Ostravě), spadl do drog, takže to mělo mezi námi rychlý konec. Já zůstala sama. Na všechno. Můžu akorát děkovat svým kamarádům, kteří byli se mnou v těchto chvílích a moc mi psychicky pomáhali. 


     Tento žal a X probrečených nocí do polštáře, jsem kolikrát taky zapíjela alkoholem. Ve škole jsem dělala většinou jakoby se nic nedělo, a že můj život je v pohodě. Vědělo to jen pár lidí.
S mamkou to šlo čím dál víc rychleji z kopce. Už od malička si jí pamatuji kolikrát úplně na mol, ale od doby odstěhování otce, když mi bylo 15 let, to byly roky každodenního opilého stavu. Vylévala jsem jí flašky, dávala je před dveře, aby viděla, že to vím, dokonce jsem se snažila s ní o tom mluvit. Podle ní neměla žádný problém.

      Jakmile už to začalo být zlé i z mé situace na straně totálního psychického zhroucení z věčné nespavosti (kdy jsem chodila i na brigády, abych doma pomáhala nějakou tou korunou) a stresu, obrátila jsem se na rodinnou pomoc ze strany mých tet a ty zajistily odvoz do alkoholové léčebny v Opavě.
         To bylo v době, kdy mi bylo 16 a bratrovi 17. Odvezli jí ze dne na den pryč na několik měsíců, daleko od nás i od domova. Tohle byl pro mě největší šok. Museli jsme v té době mlčet a nikomu neříct ani slovo (ani sousedům), protože hrozilo, že kdyby to někdo prásknul, okamžitě by nás sebrala sociálka do domova a zadělali by jsme si i mamce na mnohem větší problémy. Mlčeli jsme jako hrob. Sousedům jsme vždycky něco nakecali a ve škole jsme mlčeli a dělali jakože je vše v pořádku. Já už od těch 15 převzala roli matky a starala jsem se o všechno i o bratra.

     Celý tento můj příběh je ve stručnosti o tom, že jsem prakticky neměla ani otce ani matku dokonce ani bratra. Vychovávala jsem se sama a s partou kamarádů na ulici. Vyrostla jsem mezi samýma klukama, alkoholu jsem v té době mírně podlehla taky. No, ale v té době, kdo taky ne, že? Drog jsem se nikdy nedotkla. Přesto všechno jsem se nevzdala a nechtěla jsem žít jako chudák. Hlavně ne umřít v tom panelovém domě na sociálních dávkách. Vždycky jsem měla v hlavě, že takto skončit nechci, že mám na víc. Plno mých kamarádů jsou teď bohužel alkoholici nebo drogově závislí taky, jako většina lidí tady. Ale já ten svůj život nebudu vzdávat. Zažila jsem si hodně příběhů a vím, že takhle neskončím, a že budu bojovat zuby nehty do té doby, dokud nebudu mít to, po čem toužím a klid v duši.

     Neunesla bych, kdybych to v životě vzdala a prohrála bych svůj vlastní životní boj a skončila třeba jako moje mamka a děda v alkoholu. Vím co nechci a taky vím co chci a za tím jsi jdu, dokud tady budu.
Mám sny, cíle, vize, na srdci celoživotní jizvy a nezahojené rány, ale mé srdce pořád bije. Pořád bije a pořád bojuje, i když mám alkohol v genech, tak se mu snažím vyhýbat a nesmířím se s tím, že bych měla umřít v paneláku s věčnými dluhy a s prací, kde vyžiji s výplatou, takzvaně od výplaty k výplatě.
     Svůj život a to, čím jsem si prošla beru jako velký dar, životní zkoušku a znamení, že mám něco předat dál. Nikomu nic nevyčítám. Ani mamce ani otci. I když jsem to neměla jednoduché, dnes jsem jim vlastně vděčná, protože bych nebyla tam, kde teď jsem a rozhodně bych neměla takové uvažování a neskutečnou pokoru, jakou mám. Jestli si to teď třeba jeden z nich čte, tak chci, ať ví, že jsem jim odpustila a na svojí mamku jsem teď hrdá, že se drží a bojuje taky a nepije. A taky vím, že jsou na mě teď oba hrdí. I když jsem s mým otcem nikdy vztah neměla. Ale hrdí né jako na dítě, které přinese ze školy jedničku, ale na dospělou ženu, která to má v hlavě srovnané a že v životě ještě dokážu plno věcí a plno lidem pomůžu.

Zpátky k příběhu....

     Mamka se mi vrátila domů, já s bratrem jsme kupodivu dochodili a dodělali úspěšně školu. Bratr šel na výšku do Prahy a já šla do zaměstnání. Protože tady v Ostravě, jako čerstvý mladý absolvent nemáte moc na výběr zaměstnání, navíc jako holka (kde asi do těžkého průmyslu sotva vlezete), mi zbývali zaměstnání dvě a to buď pokladní v obchodě s úplně minimálním platem nebo servírka s hezčím platem plus dýško (které v obchodě nemáte). Servírka pro mě byla jasná volba. Tuto práci jsem dohromady vykonávala asi 4 roky, kde jsem neměla ani jednou dovolenou (protože jsem si ji nemohla dovolit), byla jsem věčně pod nátlakem šéfa, jezdila jsem domů i ve 4 nebo v 5 ráno a byla v prostředí věčně oplzlých, opilých nebo sfetovaných zákazníků, kde jako zaměstnanec musíte prostě držet hubu a nechat si doslova srát na hlavu. Protože o práci nesmíte přijít. Jako normální mladý člověk se bojíte, nechcete riskovat a máte strach, že skončíte na ulici a co bude....
      Po nějaké době už jsem to chování v práci a to věčné dojíždění domů z práce pozdě v noci s mikrospánkem a s věčným strachem, ať vás tam někdo nepřepadne nezvládala (ve 3 nebo 4 ráno, po třeba 18ti hodinové směně ) a po věčném šlapání na hlavu jsem to prostě neusnesla a skončila jsem. Jednou jsem po čase stráveném opět u mamky v bytě bez práce a se samými dluhy a žádnou vyhlídkou do budoucna narazila náhodnou cestou na práci livechat modelky. Ta práce zajišťovala dostatečný příjem a stačilo to na odstěhování se od mamky, začít nový život, na poplacení dluhů a na bezpečnost práce z domova. Ono mi nic jiného ani ve finále nezbývalo, než to přijmout a nebo alespoň zkusit. Nezkusíš, nevíš. Navíc jsem byla v té době v těžké životní pasti s dluhy a práce prostě nebyla. I když jsem si ze začátku myslela, že tu práci prostě nedám, po krátké době mi začala jít. A to vážné dobře.                                                                                            
     Po krátké době jsem se odstěhovala a začala žít nový život s lepší vyhlídkou na budoucnost. S nahotou jsem nikdy problém neměla a co se týče sexu a uspokojení, tak nalijme si čistého vína. Tohle potřebuje každý a ten, kdo tvrdí, že ne? No však sám víš, že? I když jsi sám nebo máš partnerku. Ne vždy třeba všechny plány s tvou láskou vyjdou a tak ti nezbývá nic jiného, než si pomoci sám. No ne? Normální lidská věc. Když máš hlad, taky se jdeš najíst. Nebudeš přece hladovět. Akorát toto téma je ve společnosti lidí skoro úplně tabu.                                                       
     Tu práci jsem dělala pár let, ze začátku mě i dost naplňovala. Měla jsem tam dokonce i partu lidí, kteří zamnou docházeli pravidelně každý večer. Ale opět má práce byla spíše o komunikaci a o pomáhání lidem v jejich vlastních životních situacích víc, než o tom, co ta práce měla vlastně "být".                                                                                                                                                             
     Tuto práci jsem vykonávala něco kolem pěti let a až moc jsem si ty příběhy a životní situace lidí připustila k tělu, že po pár letech mě to tak semlelo a začalo na mě více a více lidí sypat svůj zpackaný život, až se mi z té práce stala spíš přítěž. Tato práce byla pro mé zákazníky spíš víc, že jsem jejich terapeut, než že jsem livechat modelka. Po pětileté době jsem této práce musela z osobních důvodů nechat a byla zůstala opět bez příjmu.                                                                        
     Můj život se tím doslova úplně změnil a přetočil. Padla jsem několikrát na dno. V hlavě zase myšlenky typu, ale co teď budu dělat? Zase bez práce, samé dluhy plus životní výdaje... A k tomu všemu fotky na internetu. Nezbývalo mi nic jiného, než začít zase od nuly a něco vymyslet.
V té době jsem se už věnovala instagramu a rozjížděla tam svou vizi a naději na záchranu. Hodně lidí už mě tam sledovalo a vědělo "kdo jsem" a co dělám... Díky přátelům a jejich podpory, jsem se rozhodla nic nevzdávat a bojovat. Řekla jsem si, že když už mám 5 let praxi v erotice a mám tolik zkušeností, tak prostě musím pokračovat! Rozjela jsem to co teď dělám a díky mému osobnímu a láskyplnému přístupu ke každému svému fanouškovi se mi začalo pomalu dařit.
Člověk prostě minulost nevymaže. 

       Teď se dostávám konečně k pointě, proč jsem začala psát knížku? Myslím si, že praxi s lidmi, hlavně s muži, mám od malička velmi dostatečnou. Jak už jsem zmínila, skoro všichni řeší stejné téma. Buď jak si najít holku, popřípadě jak jí oslovit, zaujmout nebo jak se k ní dokonce chovat. A nebo ti, kteří ženu nebo dívku máte, tak se to týká sexuální stránky. Jak s ní o tomto tématu vlastně mluvit?                                                                                                                                           
       Mám mnoho zkušeností co se týče erotiky a v dnešní době, no co v dnešní, ale všeobecně je erotika považována za takové tabu. Za téma, které se neřeší a nerozebírá, ale je vlastně všude okolo každého z nás. Dokonce se to týká každého z nás. Jen o tom nemluvíme. A to je ta chyba. Nebojte se o tom otevřeně mluvit. Není to nic, za co by se měl člověk nějak stydět.
Díky všem těm mým životním cestám a rozhodnutí, které jsem udělala v minulosti, ať už jsou to rozhodnutí, kterých lituji nebo ne, jsem došla k závěru, že za prvé: moje rozhodnutí z minulosti už nezměním a za druhé: pokud jsem dělala něco, co je veřejně na internetu (a s tím jsem do toho tehdy šla), tak se tomuto tématu můžu a doslova musím věnovat na 100%, ovšem jen jinou formou.                                                                                                                                                          A proto jsem taky začala psát knížku. Ono vlastně všechny mé životní kroky a události spěly k tomu, že vlastně celou dobu cítím, že pomocí erotiky a energie, která je v mnohých z nás tak hluboko zablokovaná a mnohdy nevyužitá, ti chci něco předat a podělit se s tebou o to, co tě bude zajímat. Probrat s tebou toto tabu téma. Mě můžeš říct cokoliv. Erotika tady vždy byla, je a bude. Tak proč ti nepředat něco tak krásného a čistého? 

       Nerozumím názoru lidí, kteří toto nějakým způsobem kritizují nebo odsuzují, když to logicky potřebují taky sami.
První část mé knihy se jmenuje: "O čem ženy sní" V ní ti prozradím co se nám ženám líbí a co naopak ne. Co na nás platí a co nás naopak odpuzuje. Dám ti pár rad a triků jak zapůsobit. Jak docílit toho, aby si tě žena všimla a jak s ní komunikovat. Dodám ti sebevědomí a budu tě motivovat.

Věřím, že to společně zvládneme.

Děkuji ti, že si přečetl můj příběh a má slova až do konce.